Takové typy vět, ve kterých neurčité nominální fráze vážou zájmeno, které neleží v jejich dosahu. Pod termínem o.v. se v sémantické literatuře diskutuje o následujícím typu příkladů:

Tyto věty jsou problematické, protože odporují klasickému formálně‑sémantickému popisu významu zájmen a nominálních frází. Prototypickým předpokladem formálně‑sémantických teorií (v určité míře reflektovaným už v predikátové logice) vzhledem k těmto dvěma typům výrazů je, že (i) nereferující nominální fráze (tj. kvantifikátory a neurčité nominální fráze, na rozdíl od vlastních jmen a určitých nominálních frází) mohou vázat pouze taková zájmena, která jsou v jejich dosahu (syntakticky: jsou ↗c‑ovládána daným kvantifikátorem), (ii) zájmena jsou sémanticky interpretována jako logické proměnné. Z toho důvodu je např. ve větě (2) vázání zájmena univerzálním kvantifikátorem reprezentujícím význam nominální fráze každého osla nemožné: (2) Vlastní‑li Pedro každého osla, tak ho bije. To plyne z logické formy dané věty:

Proměnná y v konsekventu implikace nemůže být vázána univerzálním kvantifikátorem, protože se nenachází v jeho dosahu. O.v. jako (1a)/(1b) jsou problematické právě z toho důvodu, že neurčité nominální fráze (osla v obou příkladech), které se v těchto větách vyskytují, takové vázání dovolují.

V soudobé sémantické literatuře existují dva typy řešení tohoto problému. Každý z nich o.v. řeší revizí jednoho z uvedených postulátů klasické formální sémantiky. První typ přístupu, obvykle označovaný jako dynamický, viz ✍Kamp (1981), ✍Heim(ová) (1982), ✍Groenendijk & Stokhof (1991), ✍Chierchia (1995), zachovává interpretaci zájmen pomocí proměnných, ale mění interpretaci neurčitých nominálních frází. Druhý typ přístupu, obvykle označovaný jako e‑type, viz ✍Cooper (1979), ✍Heim(ová) (1990), ✍Elbourne (2005), mění sémantiku zájmen a formalizuje je analogicky k určitým nominálním frázím (např. ho z (1a)/(1b) = toho osla, kterého Pedro/každý sedlák bije). Debata mezi dynamickým a e‑typovým přístupem zřejmě není jednoznačně rozhodnutelná jen na základě dat z přirozených (mluvených) jaz. Nicméně v posledních letech se vyskytlo několik studií podporujících dynamické přístupy, a to na základě dat ze znakových jaz. (✍Schlenker (2013)).

A. Příklad dynamického typu řešení (abstrahujeme od partikulární techniky Discourse Representational Theory (DRT) / File Change Semantics (FCS), viz ✍Kamp, 1981, a ✍Heim(ová), 1991; pro srovnání obou přístupů viz ✍Kadmon(ová), 2001) problematiky o.v. staví na následujících předpokladech:

1. Neurčité nominální fráze nejsou ani referující, ani kvantifikační, jejich sémantika je: zavedení nové proměnné, jejíž nositel musí splňovat vlastnost denotovanou danou NP, např. překlad neurčité NP z příkladu (1a) by byl: osla → osel (x) – namísto ∃ x.Osel (x) z klasické predikátové logiky.

2. Volné proměnné jsou vázány buď neselektivními restriktivními kvantifikátory (jako každý farmář v (1a)), n. existenčním kvantifikátorem, který má dosah přes celý diskurs – v případě, že zůstanou volné a nejsou vázány jiným kvantifikátorem (příklad: sekvence vět Petr uviděl na ulici psa. Ten pes spal by měla interpretaci ∃ x [Pes (x) ∧ Vidět (Petr, x) ∧ Spát (x)], kde existenční uzávěr proměnné x pochází právě z existenčního kvantifikátoru s dosahem přes celou sekvenci obou vět, indefinitní NP psa zavádí novou proměnnou x, určitá NP ten pes nutně odkazuje na proměnnou, která už byla použita).

3. Zájmena jsou interpretována jako proměnné.

4. Proměnné jsou vázány kvantifikátorem s nejširším dosahem – s ohledem na danou lokální doménu kvantifikátoru (v DRT).

Sémantika příkladu (1a) pak může být kompozicionálně popsána tak, že její finální pravdivostní podmínky v DRT/FCS jsou ekvivalentní následující predikátově‑logické formuli (derivaci pro zachování čitelnosti vynecháváme, nicméně je to právě kompozicionální povaha takové derivace, co je největším přínosem obou přístupů):

Přičemž univerzální kvantifikátor, který váže proměnnou y, pochází kompozicionálně z nerestriktivní interpretace univerzálního kvantifikátoru každý farmář. Ten váže jak proměnnou x, tak proměnnou y, ta je zavedena neurčitou NP frází osla a původně má prostou predikativní sémantiku Osel(y). Nicméně protože se nachází v doméně (v antecedentu) univerzálního kvantifikátoru, je tímto kvantifikátorem vázána. Tento nerestriktivní univerzální kvantifikátor má ve svém dosahu (c‑ovládá) i zájmeno ho, proto lze toto zájmeno interpretovat jako vázané tímto kvantifikátorem. Analogické vysvětlení pak existuje i pro implikace (1b), kde je význam implikace formalizován jako neselektivní restriktivní kvantifikace obdobná zájmenům typu vždycky (viz už např. ✍Lewis, 1981). Neselektivní kvantifikátory jsou neselektivní v tom smyslu, že vážou všechny volné proměnné ve své doméně, a restriktivní v tom smyslu, že na rozdíl od kvantifikátorů predikátové logiky vždy vyžadují omezení domény, přes kterou kvantifikují. Schematická restriktivní sémantika věty jako Ve Vídni Petr vždycky navštíví Nachsmarkt je popsatelná pseudoformulí:

parafrázovatelnou jako: pro všechny Petrovy návštěvy Vídně platí, že jejich část je věnována Nachsmarktu, restrikci kvantifikátoru vždycky (formalizovaného jako ∀ e [restrikce → dosah]) tvoří antecedent implikace, vlastní dosah pak její konsekvent.

B. E‑type přístupy se vyrovnávají s problematikou o.v. pomocí následujících tří předpokladů:

1. Zájmena nejsou interpretována jako proměnné, ale jako určité popisy. Sémantika určitého popisu je rekonstruována z lingvistického kontextu ať už syntakticky, n. sémanticky.

2. Kvantifikátory a kondicionály kvantifikují přes minimální situace. To plyne z presupozice jedinečnosti spojené se sémantikou určitého popisu ve smyslu Russelově.

3. Formální spojení: aby e‑type přístupy zabránily přegenerování, tj. rekonstrukci antecedentu zájmena jen z informací plynoucích z předchozího kontextu, postulují tyto teorie tzv. podmínku formálního spojení (formal link condition), tj. nutnosti viditelné přítomnosti antecedentové NP. Díky tomu dokážou e‑type přístupy zabránit tomu, aby zájmeno nemělo „rekonstruovaný“ antecedent i v příkladech jako (2b), kde na rozdíl od (2a) podmínka formálního spojení splněna není (oba příklady jsou z ✍Heim(ové), 1990): (2a) Každý muž, kterého doprovázela manželka, seděl vedle ní. (2b) *Každý ženatý muž seděl vedle ní.

Zjednodušená e‑typová sémantika pro oslí věty jako (1a) je pak formalizovatelná například takto:

Parafráze: pro všechny minimální situace s, které obsahují farmáře x a osla vlastněného farmářem y, existuje minimální rozšíření dané situace – s', ve kterém farmář x bije toho jedinečného osla, vlastněného v minimální situaci s.

Problém o.v. je v e‑typových teoriích vyřešen, protože určité popisy mohou referovat i k frázím, které je nemají v dosahu, srov.: Petr poslal policistovi, který pronásledoval jednoho zahradníka, popis toho zahradníka, kde neurčitá NP jednoho zahradníka bez problému funguje jako antecedent určité NP toho zahradníka, přestože se nenachází v jeho dosahu (antecedentová NP je navíc v ↗silném ostrovu).